;

Milovaná - výstava Zdeňka Pokorného

31. výstava Zdeňka Pokorného

MILOVANÁ

- fotografie a eseje-
-autorův hold české zemi k jeho velkému životnímu jubileu-


Galerie Centra textilního tisku

16. 6. - 10. 9. 2017

vstupné 10 Kč


Eseje k přečtení


MĚL JSI CELÝ ŽIVOT NA TO, ABY SES ROZHLÍŽEL A POZNÁVAL ZEMI, ZE-

MI PRVNÍCH OKAMŽIKŮ. VÝKŘIKŮ RADOSTI I ÚZKOSTI. ZEMI KAŽDODENNÍCH

PROBUZENÍ A NÁVRATŮ. DŮLEŽITÉ JE MÍT SE KAM VRÁTIT! POODEJDEŠ NĚ-

KOLIK KROKŮ A ONA TU JE A ZŮSTÁVÁ. I V ČASECH, KDY SE ZDÁ, ŽE JIŽ NIK-

DY NEVYSVITNE SLUNCE. ÚTĚCHOU JE NĚKAM PATŘIT. I V ČASECH, KDY TI

BYLO VŠE ODEPŘENO A VZATO. ONA ZŮSTÁVÁ SE VŠÍM, CO JI TVOŘÍ. ZEMĚ

STARÝCH STROMŮ, KTERÉ TAJÍ VE SVÉ PAMĚTI I TY ČASY, NA KTERÉ JIŽ LIDÉ ZAPOMNĚLI. ZEMĚ CESTIČEK, KTERÉ TĚ VŽDY NĚKAM DOVEDOU. NEVÍŠ, ZDA

SES VYDAL DOBŘE, ALE I TAM, ALE I TAM, KDE NĚCO KONČÍ, JSI POŘÁD DOMA. ZEMĚ UCHOVÁVAJÍCÍ SVOU MINULOST, V NÍŽ HROBY JSOU NAPROS-

TOU SAMOZŘEJMOSTÍ. OTRHÁVÁME SE OD MINULOSTI, PROTOŽE SE BOJÍME,

ŽE NÁS POHLTÍ A BUDEME ZAPOMENUTI. MÁLO CHÁPEME, ŽE PRÁVĚ V TOM

JE SMYSL. POKUD JSME NĚCO DOBRÉHO UČINILI, ZŮSTÁVÁ TO JAKO STOPA,

JAKO VZPOMÍNKA. SVĚT BYL ÚPLNĚ JINÝ, KDYŽ LIDÉ STAVĚLI PRO SVÉHO

BOHA, KTERÉHO MILOVALI, TEN ÚŽASNÝ KOSTELÍČEK, NEZVYKLE LIDSKÝ,

V SVATÉM JAKUBU. I TEN KRISTUS Z OKNA SE SVÝMI ANDĚLY JE TADY JIŽ VÍCE NEŽ SEDM STOLETÍ, ABY LIDÉ NEZTRATILI VÍRU, ŽE NĚCO MŮŽE BÝT I

VĚČNÉ, AČ TOLIK POCHYBUJEME. KAŽDÝ KÁMEN, KTERÝ ZDE LEŽÍ, KAŽDÝ

STROM, KTERÝ JEŠTĚ ROSTE, I TY BÁJEČNĚ STARÉ K TÉTO ZEMI PATŘÍ.

 

     JÁ JÍ CHCI PODĚKOVAT! TÉ ZEMI MILOVANÉ! TOLIKRÁT MĚ ZACHRÁNI-

LA, KDYŽ SE ZDÁLO, ŽE NOC PŘIKRYLA DNEŠEK, ALE I ZÍTŘEK, A NIC JINÉHO

NEBUDE. KOLIKRÁT V TÉTO ZEMI HLUPÁK A JEHO POHŮNKOVÉ URČOVALI

OSUDY DRUHÝCH. KRADLI ŽIVOTY A NESTYDĚLI SE. MOHL JSI JIM UTÉCI,

ZTRATIT SE V KOPCÍCH, V LESÍCH, BLOUDĚNÍM PODLE POTŮČKŮ I ŘEK, KTERÉ

NIKDY NEDĚSILA TÍSEŇ JAKO TEBE. NĚKTEŘÍ, KTEŘÍ SEM DO TÉTO ZEMĚ

PATŘILI A BYLI PŘED NÁMI, TU ZANECHALI STOPY MYŠLENEK, KRÁSU, KTEROU TAKÉ MILOVALI, NADĚJI, KTEROU JAKO MY POTŘEBOVALI. PRÁVĚ

NAŠI PŘEDKOVÉ TVOŘÍ TU JEDINEČNOST NAŠÍ ZEMĚ A MNOZÍ NA TO I NA NĚ

ZAPOMÍNAJÍ. DNEŠNÍ POVRCHNOST TUTO ZEMI OCHUZUJE. JSME TU, ABY-

CHOM JI VYUŽILI PRO SEBE. JEN PRO SEBE, MYSLÍ SI. NIC JÍ NEPŘIDÁVAJÍ, MAJÍ SVOU SAMOLIBOST A POCIT VLASTNICTVÍ. JÁ DĚKUJI TÉ ZEMI I S TĚMI,

KTEŘÍ SI ZASLOUŽILI ÚCTU. JEDEN Z NICH, KTERÝ SE Z PAMĚTI MNOHÝCH VYTRÁCÍ, JAN AMOS KOMENSKÝ, TO JIŽ KDYSI DÁVNO VĚDĚL – „KDO ČLOVĚKEM BÝTI CHCE, MUSÍ NEJEN  CO PŘED NOHAMA LEŽÍ VIDĚTI, ALE

I NA TO, CO JIŽ PŘEŠLO A ZA HŘBETEM JEST, SE OHLÉDATI, ABY Z MINU-

LÉHO PŘÍTOMNÉMU A BUDOUCÍMU SE UČIL...“

 


ŽIVOT JE VLASTNĚ HLEDÁNÍ SMYSLU. Asi příliš brzy mě napadaly otázky, které útlému věku nepřísluší. Kolem mne byli převážně velcí

lidé a měli tolik starostí, těch velkých i hloupých, které pak tak děsivě

rozcupoval čas a lidem se vysmál. Když jsem začal chodit do školy, dříve než jsem zvládl písmenka, pan učitel kázal přinést tuš a široké

pero a učil nás, jak se začerňují slova a řádky i stránky v učebnici

v jedné po druhé.

     Pochopil jsem, že důležité jsou stopy. Stopy po tom, co tu bylo a

najednou jako když to ztrácí význam. Na našem velkém náměstí téměř

před okny stála kamenná socha, pro mne až nebetyčná. Tak to cítil

úctyhodný místr, pan Bílek. Jeho Mistr Jan, a to jsem měl pochopit až

později, vykonal něco zásadního. Tatínek řekl:“Hájil pravdu“a já

viděl, jak vrstvu po vrstvě ho odnášejí, až místo zůstalo prázdné. Něm-

ci, kteří se u nás zabydleli, už nechtěli toho, co hájil pravdu.Jako by to

byl sám osud. Mělo tomu být pak na pořád. Musel jsem zestárnout, abych mohl ukázat prstem a říci – LŽETE! Stopy potupy v lidech zůs-

távají, jako stopy ohně a nepéče a nelásky. Najednou stromy rodí jen

červivé ovoce.

     Němci museli z našeho města utéci, i když se jim ještě chtělo vraž-

dit, a já nemusel z jednoho střešního vikýře věšet tu divnou vlajku

s prokletým znamením. Tehdy jsem si neuvědomil, že za pár dní tam

polezu zase se stejným červeným plátnem, jen cizí znamení bude jiné.

Srp a kladivo. Zase se smělo říkat jen to, co ti někdo předříkával

jako na procesí litanie a běda, když se někdo přeřekl. Země to zase

měla vydržet, jako by neměla být nikdy sama sebou. Některé stopy se

nedaly již nalézt. Jako když v březnovém náletu 1945 na kolínském

hřbitově zmizely i hroby. Pumy padají a masakrují živé i mrtvé. Malé

hrobečky padlých z první světové války zmizely.

     Léta plná halasné slávy byla zároveň pohroma. Každý byl podezře-

lý; i ten nejvyšší, který mohl tehdy cokoliv, skončil na šibenici a s po-

tupou. Musel ještě přeříkat, že nikdy nebyl nic než lump. Tehdy jsem se vydal hledat stopy. Nevěřil jsem nikomu. Lhali mi. Chtěl jsem sám vidět, co tu zůstalo z toho kterého století. Domy i brány u hradů, všeli-

jaká stavení i zámky bez milostpánů. Parky slavných architektů, bez

péče, jako předpolí státních statků. Hledal jsem i výhledy z věží, abych

viděl ten svět vůkol. Byli mi cizí ti, kteří se nikdy nikam nevydali, jen

přikyvovali, když jim četli z katechismu. Stopy. Našel jsem tolik zotví-

raných dveří, kde býval život. Římsy padaly a tam, co bývala okna,

létali ptáci. Najednou cesty končily a ze zahrad vyrůstala divočina

plná chmýří, které nevoní. Znova jsem se vracel a hledal a hledal

další stopy.




Každý tvor potřebuje skrýš. Člověk své stěny, kde přečká nepří-

zeň. Kde usíná a vstává, aby žil. Stavení, kde je lavice a stůl. Místo,

kde přivádí na svět děti, protože tak je to psáno. Jen neví, co si počít s autorem veškerého vezdejšího díla. Je tomu tak dávno, že ani učení to nedohlédnou, kdy člověk plácal z hlíny dům. Z kamení stavěl a stromy porážel. Bez tepla není života. Dům vždy něco uzavírá a chrání. Dům je vlastně historií člověka.

     Všude, kde jsem chodil, byly ulice. Skvělé, marnivé i nedodělané,

porouchané, zpustlé, také šedivé a ubohé i jiné. Vášeň hledání mi zů-

stala. Šel jsem i tam, kde se zdálo, že tu ani nuda nezůstává. Co když

přece něco najdeš? Moc jsem se nachodil a někdy nalézal. Nemohl

jsem se zastavit a musel jsem ještě dále.

     Kritik Michael Kimmelman vyslovil to, co bychom měli samozřej-

mě vědět, jenže nevíme:“ROZMANITOST JE PRO MĚ TO NEJ-

LEPŠÍ, CO MŮŽE MĚSTO MÍT.“ Proto se jezdí do Prahy a Lito-

myšle a Českého Krumlova i jinam. Obdivujeme kreace a divy lidí,

kteří už ani pod hlínou neleží. Bud´se pomalými krůčky blíží Bohu,

nebo s nimi zle naložil čas, který je neúprosně hrubý a ničeho si nevá-

ží. Podívejte se do tváře našich baráků i ulic. Ty většinou neexistují,

jen shluk patráků, slepené podlaží po podlaží. Stojí jako bezpohlavní

jedinci, každý sám z toho smutný. Pan Toscani, reklamní fotograf si

toho všiml:“MY SI ZVYKÁME NA ŠEREDNOST A TO MĚ DĚSÍ!“

     Chtěl bys zrovna pohladit ty domečky, třeba ve Slavonicích. Teh-

dy, především v 16.století, tu zdejší čekali na obchodníky, aby se sta-

vili v šencích u korbelů. Udělali klenbu svého mázhausu, jako by to

byl největší diamant světa. Vybroušený se sklípky a zářezy – vše to nad námi visí a drží pohromadě. Byli to borci, ti co dokázali škrábat

sgrafita, aby obrazy pokryly celý dům a dokonce zámek. Nad domy jen oči přecházely. Purkmistři si vážili umělců. Jen nafoukanci chtěli

stavení, aby jim ho všichni záviděli. Takové máme dodnes. Důležité

je, zda mistři zanechali dílo jako třeba v Telči. Nikdo tu není pěšák,

samý rotmistr a fešák. Secese vymyslela zase něco jiného, aby se li-

dem žilo blaze, než válka popřela a změnila vše. Zastavte se a možná

poznáte i osud, každý dům ho má.




Prázdnota je bezobsažná, člověk touží ji vyplnit. Tak vzniká po-

třeba tvořit, ne jen jít bez povšimnutí. I lidé od ohnišť měli umělce,

lidi vnímavější s představami. Prosili, aby nezemřeli a žena jim dala

dítě a nenastaly zlé časy, kdy není ani kapka deště. Prosili, aby nezná-

mo je nezahubilo, nepřišla doba ohňů a marnosti, kdy každé semeno,

i to lidské, bylo prašivé. Nevěděli si rady, věřili v ty, kteří měli tu moc, aby rozkvetly stromy a mráz nespálil zemi. Umělci uměli udělat

Matku Stvořitelku, s klínem jako branou nejen štěstí, ale příštích dní.

     Lidé prosili o chvíli dobra. Jak vypadá dobro? Jak mohu prosit duši

druhého člověka, aby mne provázel, když ho miluji? Dokázal jsi od-

povědět dítěti co je život? Některý obraz to dokázal. Mnohé zůstane

nevysvětlitelné. Nešťastný a opravdový Vincent van Gogh napsal

bratrovi:“Bože, lidé, kteří nevěří v pozemské slunce, jsou velcí

neznabozi.“

     Umění vyplňuje škvíru nejistoty a prázdnoty, proto je tolik užiteč-

né a potřebné. Proč se mu lidé často vyhýbají? Kdo pozná Josefa

Mánesa, je blízko české zemi. Jeho láska nitěrně pochopená byla  promarněna, život mu rozkrájeli na drobné kousíčky. Mistr Vyšebrod-

ský, Mistr Třeboňský, umělci bez titulů a neznámého jména, dokonale ve věku gotiky věděli, že Kristus je v Čechách domovem. Chtěli by-

chom pohladit malého mužíčka s vousem, který jako vtělení krásy i

v dobách nečasu, ještě nedávno kráčel po Nových zámeckých scho-

dech. Ano, Jan Zrzavý.

     Vracel jsem se rád do mnohých míst, abych měl jistotu, že žádný detail, ten ždibec krásy, jsem neminul. Stojíš-li u sochy Slepců, zdá se

ti, že dohlédnou dále než my. František Bílek se často přiblížil ke smyslu toho, co se zdá marností. Nikdy nebyl v houfu a vždy směřo-

val k Bohu. U některých obrazů se mnozí nezastaví, zdá se jim, že nic

nevidí. Zapomněli hledat význam v sobě. Barvy jsou slity, jedna hledá

druhou. Tahy a čmouhy a plná a zdánlivě nedodělaná místa často ne-

sou poselství, které je těžké pojmenovat. Třeba u Františka Kubky. Zachytit podstatu tvoření, proměny i klíčení a podstatu buňky inspiro-

valo umění ve věku rovnic a poznávaného neznámého myšlení. Někdo

si myslí, že dokáže zachytit zázrak. S velkou pokorou stojím před krásou. Tato země jsou i její umělci. Tolik by bez nich chybělo!   




Najednou si lidé myslí, že na všechno stačí. Jak často jsou vyve-

deni z omylu. Vlastimil Vondruška to říká takto:“Lidé dřív od života

očekávali jiné věci než my dneska. Byli pokornější a mnohem větší

fatalisté. Věděli, že pokud se něco stalo, že je to boží úradek – a i ten

je zaviněn jimi. Měli za to, že pokud je člověk pracovitý a navíc dos-

tatečně zbožný, nepřijde pohroma a bude se mít dobře...“Dnes se hla-

suje o tom, zda křesťanství do Evropy patří. Jen hlupáci nevědí, že bez

něj by dnešní Evropa i ve vezdejší pošramocené podobě neexistovala.

Stačí se zastavit kdekoliv od velkého oceánu, až po ty největší hory,

abys v dálce nezahlédl věž kostela. Vstoupíš-li, samozřejmě Tvůrce ne-

spatříš, ten tě nepotřebuje, a pokud ty nepotřebuješ Jeho, tak tu nalez-

neš jen ticho. I to je slovo Nejvyššího. Dává ti možnost nahlédnout do

prostoru času a přemýšlet, co právě ty v něm znamenáš. Již před stale-

tími tu vytesali hlavičky těch, kteří se uměli modlit, aby život zvládli.

Najdeš tu obrazy, kterým ani dostatečně nerozumíš, ale přivádějí tě do

společného světa těch, kteří se narodili a záhy se dověděli, že i oni bu-

dou mrtví, jako ten velký člověk na kříži, který se tu stále znova připo-

míná a opakuje.

     Co všechno bylo k chvále Stvořitele či Velkého z Nejvyšších vytvo-

řeno není jen tak samo sebou. Stojíš před velkou myšlenkou a je jen na

tobě, jak ji pojmenuješ, či jen mineš. Síla Boha je v jeho tvůrčí doko-

nalosti a v tom, jak dokázal tolik generací inspirovat. Až dnešní člověk

vymyslel mnohé, nepředstavitelné jako je nepředstavitelný Bůh. Proto

lidé před ním zabouchli dveře. Místo varhan, které přesvědčují o Dob-

ru vezdejším i Na výsostech, dnes mnozí tlučou a piští, aby se báli. Li-

dé překonali vzdálenosti, jaké by andělé nezvládli. Milují povídání těch, co nic jiného, než zabíjet neumí. Mluví a mluví a nerozumíš jim.

Má to smysl, co říkají?Všechno se změnilo. Také mnozí si vzácných

relikvií paměti a krásy neváží. Nikdo je to nenaučil a přitom naši předci je milovali. Jsme poživační a proto nezbývá čas. Oni opustili

Boha jako nepotřebnost, je jim lhostejné, zda jim to On odpustí. Opouštět krásu je velký hřích. Dlouhá desetiletí zachvátil českou ze-

mi mor, kdy nebylo svatých míst, ani krásy, ani studu, ani svědomí, ani pravdy, ani soucitu. Jen někteří mávali jakýmisi prapory...




Kdo byli naši předkové? Ani nevíme, často byly doby divoké a země zůstala téměř liduprázdná. Ti kdo měli čas se ukrýt, přežili, a než děti zplozené ve strachu dorostly, zase se někdo pokoušel zemi

urvat. Klid přinesl štěstí. Rostlo obilí, nepřátelé byli daleko. Lidé sta-

věli lepší příbytky a věřili, bude tak na věky. Občas přišli věrozvěsto-

vé , nejen válečná čeládka. Bylo třeba bohu sloužit. Nejdůležitější byl

chrám. Pokud se Bůh opravdu přimluví, i tyto děti přežijí. Trvalo to

staletí. Lidé žili, jak uměli. Někteří cizáci se tu zapomněli, protože

zdejší ženy byly krásné – a co člověk má více v božím světě než to

objímání. O zdraví prosili u každé kapličky. Na polích měli k Bohu

blíže. Nikdo neví, jak jsme se dali dohromady. Dědkové někdy vyprá-

věli, že kdysi jejich prabába dokázala kořením vyléčit horké nemoci a

jak od pradávna, všichni sem, k této řece a údolí patří. Lidí bylo málo a tak si mladí přiváděli holky ze sousední vsi, kde jejich tátové byli

prastrýci někoho z nás a tak všelijak, jak se to právě hodilo. Až na pár

přivandrovalých to tak bylo, co paměť sahá. VZNIKL NÁROD.

     Dnes se mnozí tohoto slova bojí. Jako by národ k nám nepatřil, ztratil svůj smysl. Jako malý jsem se o něm moc ve škole nedověděl.

Ve třídě visela tvář zlého Vůdce, ale i my malí jsme cítili, že když

mluvíme česky patříme k sobě. Ti co k nám v sychravém březnovém dni vtrhli na naše náměstí i s těmi kovovými bednami, pomalovanými

klikyháky, černí vojáci kolem, ti nejsou naši, ti sem nepatří. V těch le-

tech to bylo jednoduché – Oni byli cizí a My jsme Češi. Později se to

všechno zamíchalo a já cítil, že ten udavač Vosecký, kterého později

umlátili, do toho našeho milého národa asi nepatří a ti, co ho bez sou-

du zabili, asi také ne. Ještě se vše z té hrozné války nevyřešilo a zase

jsem nevěděl, zda patřím tam, kde říkali soudruh národ. Byli to jiní Oni, i když mluvili česky. Dokázali nám zamalovat budoucnost a ne-

věřili, že hřích je něco špatného. Národ český jsem miloval, ale proč do něj patřili ti, kteří řvali to své – AŤ ŽIJE! Jednou to byl ten, pak ji-

ný a KSČ, až jsi ohluchl a neslyšel žádná dobrá slova. A byly parády

s mávátky a soudruzi na tribunách. Prostě ONI. K národu jsem se ne-

mohl utíkat a v něj věřit. Pak jednoho dne řekli, že bude lépe, a pozítří

tu byli ti cizí, kteří nám zase ukradli nejen svobodu, ale i duši. Kde byl

národ, patřili k němu i ti kádrováci a karatelé a kazatelé jediné prav-

dy? Zase jsem se vracel ke stavbám dávných králů, kdy klenba byla nebesy. Staré stromy byly dokladem, že kdo vytrvá přežije. Přišel lis-

topad a rok, kdy zase národ byl národem. Pak že není Zmrtvýchvstání.

Lidé se rozešli a udělali spoustu dobré práce, ale mělo se – vlastně již

pokolikáté – ukázat, jak v tom národě je i houf pohunků, kteří vždy

mnohé zkazí. Často se perou o místa nejvyšší a sedí tam, kde mnozí

z nás chodí tiše a s úctou, a trousí své hrubosti a škodolibosti jako výs-

měch těm, kteří stále ještě věří v sílu nejlepších myšlenek a činů.

     Je třeba se vrátit k těm, kteří v této zemi měli co říci:“... NEMÁ

NAŠE HISTORIE, NÁŠ LID TOLIK CENY, ABYCHOM KAŽDÝ ČECH S HRDOSTÍ SI CHRÁNILI, CO MÁME A CO

JSME?“ Ano, MASARYK.  




Děsí nás, jak život vezdejší je krátký. Pro někoho výmluva, že se nedostal k řádnému činu. Ti, co opravdu tvořili, mysleli na budouc-

nost. Úctyhodný, toho jména jako císař čtvrtý, Karel nezaložil Nové

město pražské či katedrálu světce Víta na jedno volební období. I tak

by se to dalo nazvat, protože on byl z vůle boží král a panovník. Jeho

volební období bylo celoživotní, záleželo jen na Pánu, kdy ho ukončí.

Karel IV. měl obrazotvornost, chápal své poslání, měl pokoru před Nejvyšším, úctu k hodnotám a potřebu je ze své moci pro tuto zemi a veškeré generace budoucí rozhojnit.

     I v jiných případech se s tím setkáme. Týnský chrám tolikrát svou

výškou převyšuje i nejrozsáhlejší střechy patriciů, byl stavěn na věky.

Rozměry času vedly tvůrce k odpovědnosti za dílo. I maličkosti ně-

kam patřily a měly svůj význam. Nic nebylo jen pro tuto chvíli. Doba

nová, i nejnovější, se předkům zpronevěřila. Jako by naše činění mělo

malý smysl. Zlaťáky je naše víra.

     Ještě v předminulém století lidé mysleli na národ, to byla jejich chlouba. Často na něj mysleli nejvíce ti nejchudší. Radovali se z čes-

kých písniček, a když začali vybírat krejcárky na Národní divadlo, dmuli se pýchou, že budou jako ti Francouzi a Vídeňáci. Vlastně to byla pro nás neuvěřitelná doba vlasteneckého altruismu. Zůstali jsme

však malichernými  Čechy jako bývaly naše prabáby a hašteřiví pra-

otcové. Uděláme-li něco krásně a dobře, rychle zapomeneme. Občas

mlčíme, kdy bychom neměli. Umíme být pořádně malicherní a zapo-

mnětliví. Tehdejší naši otcové za tu krásu panu Smetanovi, smutnému a churavému, ani řádně nepoděkovali. Bylo by se slušelo poděkovat i

císaři pánu za zlatky na Národní divadlo, které přidal ke krejcárkům. Nechtěli jsme to moc rozhlašovat, aby se myslelo, že tu krásu, si od úst jen náš lid utrhl. Máme kolem sebe tolik svědectví o našich před-

cích a minulosti. Často k velkému dědictví přistupujeme rozpačitě a

nedokážeme o ně vždy řádně pečovat. Patří k podstatě naší existence.

     Pavel Kosatík to řekl jinak:“Klasické umění dosud působí tak

silným dojmem, protože vznikalo v době, kdy skutečnost a duch

lidem  splývaly v jedno. Duch prostupoval vším, Bůh byl všudy-

přítomný, a proto také každé lidské jednání tak nebo onak směřo-

valo k jeho oslavě, všechno, co člověk dělal, bylo vlastně uměním.“


 


     LÉTA JAK ZA SEBOU BĚŽÍ, NÁM POSTUPNĚ BE-

ROU, CO MÁME. To věděl již před dvěma tisíciletími básník vě-

hlasného Říma, HORATIUS. Kdo by si tehdy pomyslel, že ten panský

Řím bude v troskách. Kolikrát si lidé slibovali dokonalost, někdy pro

sebe, také pro druhé. Kolik zůstalo nedostavěných chrámů a kolik

z těch velkolepých bořili ti, co věřili v něco úplně jiného. Kdo by si

odvážil pomyslit, že až se počítání překulí přes neuvěřitelnou dvouti-

sícovku, přijdou barbaři a bez studu budou ničit paměť, která tu z let

rozmachu moci a umění zůstala. PALMYRU, jeden z mých největších

životních zážitků. Odvážnou a dokonalou. Slova moudrých byla zapo-

menuta. Kristus byl zbytečně ukřižován. Všechna procesí člověka ne-

změnila. Láska a bratrství a volnost, pro ně vodili v Paříži pod giotinu.

Dnes tam zase jiní vraždí ty druhé, protože zabíjení je jejich program.

Co se jen nařečnilo o pokroku! Ve školách se známkovaly slohy

o sbratření lidí. Beethoven složil hymnus, který nás nenechává klid-

ným, a přesto se vraždí, více a sofistikovaněji. Některým novým slo-

vům nerozumíme a moudrost zůstala snem z minulých časů.

     Byl jsem malý a rodiče říkali, že přijdou doby, kdy si budu moci

koupit housku bez lístků. Nechtěli uvěřit, že po té hrozné válce, zkáze

desetimilionů a slovutných měst, nepřijde nic jiného než štěstí. Bylo by tehdy příliš kruté, v dobách, kdy v rozhlase četli seznamy zastřele-

ných, nevěřit, že pokud běsnění přežiješ, bude vše krásné, lidé se do-

mluví, budou si pomáhat. Povyrostl jsem a ve škole měnili jedny po-

dobizny za jiné, vždy prý úctyhodné. A nechtěl ses smířit s tím, že ti

opět někdo krade osud. Naše štěstí měl tolikrát v rukou někdo jiný.

Hrubě říkal MLČ. Nařizoval, co máme volat a kdy mávat. Jak to na-

psal Horatius, pořád nám někdo něco bral. A to jsme byli ti šťastnější,

nesmíme zapomínat. Ornsteinovi z našeho domu, když odcházeli, ješ-

tě nevěřili, že je posílají do pekla. Lidické děti nebyly pomstěny revo-

lučními gardami a vraždami v Postoloprtech a na tolika místech.

     Neptáme se, jací opravdu jsme. Vlast je zlo i dobro, úctyhodní i

ničemové. Pole obdělaná i zastavěná boudami. Naši předkové i my

často hrající jen maňáskové divadlo. I ti, co vodili jiné na popravu.

Lidé i beze stop a tváře. Nedodržené sliby, zoufalství ponížených. Pa-

měť bez výběru. Ti co žili pro jiné i tajtrlíci, které jsme nevyhnali.

Vlasti milá, stojím před tebou v rozpacích. Tolik jsi mi toho dala a

o tolik připravila. Zmar je ošklivá druhá tvář života. 


 


     Člověk se posouvá v čase ať chce nebo ne. Tak tomu bylo vždy.

Jsou doby neměnné, kdy vnuci se samozřejmostí činí vše stejně jako

dávno odešlí prarodiče. Pak dojde k erupci a každý den platí něco od-

lišného. Já se trefil do těch notně pomíchaných časů. Sotva jsem ro-

zum bral, babička mi vysvětlovala, že ten vysoký pilon potažený čer-

ným suknem a s písmeny TGM na náměstí je proto, že zemřel náš pan

prezident. Dobrý člověk a již nikdy to nebude tak, jako za něho. Pak

jednou tatínek říká:“Tak už nemáme republiku, co s námi bude?“

Seděli jsme u oběda, maminka nalila polévku a nikdo ani lžíci nezvedl.

A brzy ve škole – prý musíme všechno umět i německy. Městem pro-

cházela Hitlerjugend, vystrojená skoro jako vojáci; a tloukli do vel-

kých bubnů, někteří zase do malých bubínků a vřeštili na své píšťaly.

Nakonec z velkých kmenů dělali po městě záseky, prý bude se o Kolín

bojovat a most je podminovaný. Přišli Rusové a maminka i my jsme se

jich v bytě báli, hrnuli se k nám jeden přes druhého. Naši kluci od-

zbrojovali Němce s flintičkou, a jak je vedli s rukama nahoru, tak ru-

doarmějci jim pohotově sundávali hodinky. Na co by jim byly, když

svůj čas stejně prohráli. Mnoho týdnů na náměstí byla samá sláva, holky v krojích, vyrojilo se skautů a Sokolů a každý měl prapor, done-

dávna velezrádný. Každou chvíli byla na náměstí tribuna a na ní hod-

nostáři; ministr Ďuriš křičel, jen zrádná reakce říká, že u nás budou

kolchozy. V únoru toho roku s osmičkou jsme se vraceli domů ze zá-

jezdu na hory a všechno bylo jinak. Noviny se naučily psát stejně a to,

že dělnici si své vítězství nenechají vzít. Ve škole nám říkali, že někteří

by nemuseli dostudovat, protože je třídní boj. Ten byl pořádný a stále

a pak brigády a závazky. Najednou na učení a píli nezáleželo, ale na

tom, co dělal tatínek v různých dobách a co je vůbec zač. Tak jsem skončil mezi soudruhy ve fabrice, ale těch tam zase tolik nebylo, pro-

tože ti vše řídili a tady pracovali bývalí živnostníci, úředníci poslaní

do výroby, panímámy od dětí a holky z vesnic. Čas od času jsme po-

slouchali procesy se zlotřilci, kteří lidu tu krásu nepřáli. Tak to všeli-

jak šlo a jde do dneška. SENEKA to již v časech římských pojmenoval:

„Všechno lidské je krátkodobé a prchavé a nezajímá žádnou část

nekonečného času.“ Zbývá mi poděkovat těm, kteří si to zasluhují.

ČESKÉ ZEMI, ŽE MI POMOHLA VŠE PŘEŽÍT. MOJE MILÁ MILO-

VANÁ. K ní jsem se utíkal a hledal jiný svět, než právě mnohdy byl.




Kolikrát se v ulicích vyměnili lidé a stejní jimi procházejí, mají

cíl. Jen svět je jiný. Co si vlastně myslí? Kam spěchají? Každá foto-

grafie zobrazuje jedinečný příběh. Napadlo někdy Josefa Mánesa, že

bude jednou na Hradčanech jako socha? Cítil se tak sám a zbytečný.

Stavení pro vyvolené, tehdy lepší lidi, mají dnes jiný smysl. Každý byl

originál. Mnozí teď přicházíme z naší upachtěné a poněkud bezduché

doby, abychom viděli více než ty naše jen tak sestavené domy, které od sebe nepoznáte. Najdete tam goblény s mystickými postavami, až

z Flander. Porcelán z Míšně a Vídně, talíře z mohamedánského Turec-

ka. Rozmilá, vatovaná křesílka pro dlouhé posezení. Po všech revolu-

cích a koncích válek, kdy se tolik kradlo, již u báječných tabulí nesedí


Copyright 2017, Lipý česká Lípa, příspěvková organizace